Žijeme ve virtuální době. A to doslova. Chytrý telefon a on-line připojení je dnes již běžnou klasikou. A s internetem samozřejmě souvisí moderní sociální sítě. Facebook, Instagram, Twitter a další se staly součástí našeho života. Zde si píšeme s přáteli, vyřizujeme pracovní korespondenci, vkládáme, prohlížíme a lajkujeme fotky. Vše je rychlé, uživatelský jednoduché, příjemné. Bohužel vše co se dá využít, lze také zneužít a to včetně nezdravé závislosti.
A netýká se to jen mladších ročníků, které na sociálních sítích bohužel často prožívají své dětství. Věková hranice takto „postižených“ se týká i třicátníků a čtyřicátníků. Ti už mají sebou kouzlo chatování s cizími lidmi, zažili éru X-chatu, ICQ a jiných komunikačních webů a programů, se kterými se dalo snadno zapomenout na čas a u PC prosedět klidně celou noc. A pak přišel Facebook, který se v našem životě zabydlel opravdu v rekordním čase. Fotky už si od té doby snad nikdo neposílá e-mailem a když chcete na někoho kontakt, tak už nechcete číslo, ale „fejsbuk“. Proto, kdo chce být v obraze, musí se stát součástí součástí virtuálního dění.
A tak si zde píšeme, fotíme a sdílíme fotografie našich dětí, domácích mazlíčků, svateb, oslav, obědů v lepších restauracích (aby všichni okolo věděli, jak si užíváme život) i vlastní kuchařské výtvory (s podtitulem „jíme zdravě a víme z čeho“), hrnky s našlehanou pěnou a extravagantním srdíčkem uprostřed. A pak nedočkavě čekáme na signál uznání a kontrolujeme jestli náhodou „něco nepřibylo“. A přitom čekání procházíme fotky ostatních, které jim na oplátku taky lajkneme, aby oni udělali radost zase nám…
Když se s našimi obrázky nic neděje zmocňuje se nás nervozita. To si mé super fotografie nikdo nevšiml, není nikdo on-line, nebo se dokonce nikomu nelíbí??!! Když po pár minutách nějaké lajky přibudou, naše ego je spokojené… Kontrolujeme od koho jsou a přemýšlíme o tom, že lajk od Markéty je zbytečný, protože té se líbí všechno, divíme se, kde je dneska Radim a proč nám Dita nikdy nic nelajkne – nelíbí se jí snad naše super fotky, nebo proti nám něco dokonce má? Radost z nás postupně vyprchává a zatímco takto přemýšlíme, prohlížíme si příspěvky ostatních a surfujeme po internetu, uteče hodina jako voda a my jsme z toho všeho navíc pěkně unavení. Má to nějaký smysl?
Co vlastně stojí za naší neukojitelnou touhou po virtuálním uznání? Je to nedostatek sebevědomí, nebo naopak příznak narcismu? Psychologové studující sociální sítě nabízejí různé odpovědi. Například platí úměra – čím menší máme sebevědomí, tím více času trávíme na sociálních sítích, kde se vědomě i nevědomě srovnáváme s ostatními. Podle jiné studie jsou zase sociální sítě stvořené pro narcistické sklony a svádí k exhibicionismu, na který bychom se v reálném životě nikdy nezmohli. Vzniká tak sebedůvěra postavená na povrchním společenském uznání. A problém nastává i ve chvíli, kdy vytváříme a sdílíme příspěvky ve velkém očekávání, že vzbudí pozitivní reakci. Když se pak nekoná, přichází zklamání a s ním naše negativní reakce.
Na druhé straně nemá smysl se sociálním sítím vyhýbat, protože ony si vás chtě nechtě stejně najdou. Je však dobré si navyknout na to, že pokud jste zaměstnaní něčím jiným, nenechávejte se jimi rozptylovat a pokud to opravdu není nutné, nebuďte on-line večer, ani o víkendu. A pokud jste již Facebooku a lajkování doslova propadli, rozumným řešením je jeho deaktivace. To je rozhodně rozumné, ale hodně radikální řešení. Ovšem když vydržíte a vypnete všechen ten informační ruch, zjistíte, co máte najednou víc času, budete méně unavení, začnete se radovat z opravdových věcí, přestanete druhým závidět a začnete se s nimi víc bavit. A až z vás veškerá závislost vyprchá, sociální sítě nad vámi ztratí moc a vy je již dokážete užívat rozumně a s nadhledem. A budete žít skutečný život!