Problematika životních nákladů je velmi diskutovaným tématem poslední doby. Může za to především fakt, že extrémně roste inflace, a tudíž klesá hodnota reálných příjmů. Nejhůře to odnesou jako vždy ti, kteří mají příjmy nejnižší. Ti, kteří mají dostatek peněz na investice, jednoduše peníze investují tam, kde v tom vidí smysl. Jejich peníze tak hodnotu určitě ztrácet nebudou.

Obyvatelé jsou frustrovaní a naštvaní kvůli tomu, že na jedné straně si politici každý rok nezapomenou přidat desítky tisíc korun, na straně druhé lidem, z jejichž kapes si platy zvyšují, radí, aby si našli druhou nebo třetí práci, pokud jim jejich příjmy nestačí. A není se čemu divit, že tyto výroky zvedají lidi ze židle. Žádná práce není ostuda, ostudou je, co za takovou práci člověk dostane za výplatu. Ještě před pár lety bylo běžné, že člověka jeho výplata uživila. Nebylo to sice na nějaké rozhazování, ale přežít se z toho dalo. A dnes mají problém vyžít i rodiny, které mají dva příjmy. O čem to svědčí? Jak se máme minimálně mít?

Podle českých politiků má člověk dřít do úmoru, odevzdávat daně pomalu i ze vzduchu, a hlavně po státu nic nechtít. Minimální hodinová mzda je pro rok 2025 124,40 Kč. Měsíčně je to potom 20 800 Kč. A teď si upřímně odpovězte, zda by vás taková mzda uživila. Nejspíš vůbec, ale to politiky samozřejmě nezajímá. Ti plnými hrstmi rozhazují naše daně, nikoho se neptají, a nikdo nenese odpovědnost. A jen tak se to nejspíš nezmění.

Přitom běžní občané nechtějí nic víc, než aby mohli vést důstojný život, když si na něj vydělají v zaměstnání. Jenže naši politici se o běžné občany absolutně nezajímají, a raději financují cizí zájmy z českých daní. Škody, které takové jednání způsobí, zaplatí opět pracující lid, který nemá dovolání u nikoho. Jak toto dopadne a jak dlouho si to necháme líbit?